Proč nikdy nebudu ignorovat jeho pláč

Slzy mi tečou po tváři, když jsem si tohle přečetla, Už jsem během uspávání přečetla spustu čůánků na interentu, ale tenhle mě zasáhl a moc. Slova se vynořují na stránce přede mnou a mně se dělá zle od žaludku:

„Nedávné výzkumy provedené na University of North Texas jasně ukazují, že hladina kortizolu (,stresový´ hormon) u dětí, které jsou nechávány ,vyplakat ´ o samotě, zůstává v abnormálně vysokých hodnotách ještě několik dní poté, co se naučí přestat plakat/volat o pomoc. Nicméně hladina kortizolu u matek, která je během pláče jejich dětí velmi vysoká, se vrací na normální úroveň ihned, jakmile děti ztichnou. V tomto bodě přestávají být matka a dítě naladěni na stejnou vlnu. Matky se domnívají, že je vše v pořádku; vysvětlují si ticho svých dítek jako důkaz toho, že se miminko naučilo samo se uklidnit. Ale miminko se ještě nedokáže samo psychicky zklidnit. Naopak, metoda ,nechat vyplakat´ učí tiché panice a odcizení vůči těm, ke kterým dítě přirozeně tíhne a kterým má důvěřovat.“

Tichá panika a odcizení vůči těm, ke kterým dítě přirozeně tíhne a kterým má důvěřovat...

Moje drahé sladké děťátko, tolik tě miluji. Tohle je večerní pomazlení – čas jít spát. Ukládá své sladké děťátko, které k ní vzhlíží, očka široce rozevřená, bezzubá pusinka se směje. Vrní a usmívá se na mámu, která se otáčí a odchází z místnosti. Leží ve své postýlce, obklopené plyšáky na komodě a plachetnicemi na stěnách, a očima začíná hledat mámu. Jak ubíhá čas, pomalu se vkrádá strach. Začíná naříkat, pobrekávat a volat mámu. Nic. Kňourání přechází v pláč a pláč se mění v křik. Maminka sedí v jiné místnosti, otírá si pot z čela. Uvnitř jí všechno říká „běž a pochovej ho“. Panika pohlcuje drobné tělíčko, hlásek se třese s každým nádechem, nožičky i ručičky jsou zaťaté a ztuhlé. Touží po teple jejích paží, po tlukotu jejího srdce, po ukolébavce. Uběhne půlhodina a ona se neukáže. Malé je vyčerpané, jeho pláč se mění v rychlý chvějící se dech a přemožený drobek zavírá oči.

Znám až příliš dobře ten pocit paniky - úzkost a strach se staly běžnou součástí mého života. Neumím si představit, že dítě prožívá byť jen půl sekundy něčeho podobného. Mateřství je cesta s mnoha možnostmi. Rozhodla jsem se vyšlapat si tu svoji vlastní a věřit svým instinktům. Když slyším své dítě plakat, běžím k němu. Všeho nechám a jdu. Nikdy nezažije pocit paniky nebo odcizení, jeho volání nezůstane nevyslyšeno a vždycky najde v mé náruči místo, kde může spokojeně usnout. Vždycky.

Tvoje jemná něžná víčka se lehounce pohybují, když sníš. Mléčné rtíky jsou sytě růžové a tvé řasy dosahují až k tvému sladkému obočí. Dopil jsi a začal usínat klidně u mého prsu, jako vždycky… Pomalu a zvolna, s každou kapkou mléka na tvém jazýčku. Mám tě tak moc ráda. Tak moc. Nikdy nebudu stát stranou a ignorovat tvé volání. Vždy budu hned u tebe, když budeš potřebovat lásku a útěchu. Nebudu ti odpírat to, co je přirozené… Klid a bezpečí v mé náruči.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Překlad textu z webu Motherhood Rising: http://www.motherhoodrising.com/?p=822

Matyho oblíbená ukolébavka posledních dni tady.